„Vždy se najde důvod jít dál.“
- Zakladatelka projektu Doteky naděje
- ocenění Nadací Karla Janečka v rámci projektu Laskavec (2018),
- titul Žena roku Královéhradeckého kraje (2017),
- iniciátorka kulturní akce Barevná tma a Kavárna ve tmě.
Renata Moravcová (*1968) z východočeské Dobrušky onemocněla ve čtrnácti letech diabetem a musela si začít několikrát denně píchat inzulín. I přesto vystudovala na střední škole biochemii, krátce po studiích se vdala a ve dvaceti už byla maminkou syna Václava. Několik dalších let pracovala v obchodě a volný čas věnovala synovi.
Těsně před třicítkou se Renatě Moravcové začalo zhoršovat vidění. Následovala série pěti očních operací. U té poslední ji doktoři předem varovali, že nemusí dopadnout dobře. Po odkrytí obvazů se ukázalo, že zrak zcela ztratila.
Naplno si svůj stav uvědomila až poté, co se jí jedenáctiletý syn zeptal, kdy spolu půjdou jezdit na kole. Musela mu říct, že už neuvidí. A hrozně se bála jeho reakce. Dospěle jí řekl, že to spolu nějak zvládnou. A slib dodržel. Dnes je mu třicet a svojí mámě pomáhá v mnoha aktivitách.
Renata si začala postupně zvykat na novou situaci. Trénovala pohyb venku a také si pořídila svého prvního vodícího psa.
Pokoušela se znovu vrátit mezi blízké i ven mezi obyvatele maloměsta, kteří náhle cítili v komunikaci s ní ostych. A také zašla do synovy školy, kde s
paní učitelkou i jeho spolužáky otevřeně probrala, co je s jeho maminkou jinak. Už tam vlastně začala s osvětou. Na co je bílá hůl či Braillovo písmo, jak jí různé pomůcky ulehčují život? Z téhle akce se postupně zrodily mnohé další aktivity, jimiž propojuje svět zrakově postižených a těch, kteří vidí.
Beseduje ve školkách, školách, na táborech i knihovnách. Vysvětluje, že slepota je jen odlišnost ve vnímání světa a na svém příkladu ukazuje, že nevidomý člověk může dělat spoustu užitečného pro druhé.
Cukrovka ale dál pokračovala a ve čtyřiceti letech začaly velké zdravotní potíže. Třikrát týdně musela na dialýzu a dva roky čekala na dárce ledvin a slinivky.
Zákrok v pražském IKEMu se podařil a Renata Moravcová tvrdí, že je od té doby šťastný a úplně spokojený člověk.
Po transplantaci se pustila s ještě větší vervou do práce. Skromně zdůrazňuje, že vše dělá i za pomoci rodiny a přátel, kteří jí pomáhají. Její činorodost zaujala i někdejšího starostu Dobrušky Petra Tojnara, který se s ní už čtrnáct let věnuje nevidomým a nově i seniorům. Do roku 2018 působila Renata Moravcová jako předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů, od roku 2019 se pouští na vlastní dráhu se svým novým projektem Doteky naděje, jehož hlavní náplní je vracet lidi s různými hendikepy zpět do života a propojovat světy "koukavců" a nevidomých.
Pro Renatu Moravcovou se stalo organizování rozmanitých akcí „životním stylem". Na otázku, co ji žene kupředu a motivuje, říká: „Prostě bych chtěla všem koukavcům ukázat, že většina z nás, zrakově postižených, se snaží žít s vámi, nejen vedle vás."
„Vždy se najde důvod jít dál.“