Musím se s vámi podělit o nedávný zážitek. Proč? Cítím dojetí ….
Jeli jsme s Xantem za dětmi do jedné školy a čekalo na nás přestupování. To jsme s mým skvělým pomocníkem zvládli a už nás čekalo jen nastoupit do správného trolejbusu MHD. To už jsem musela poprosit koukavce, kteří stáli okolo, aby mi řekli, až přijede naše očekávaná 6.
Najednou k nám přišel mladý muž, který mě pozdravil a nabídl pomoc. Tu jsem s díky přijala a oba jsme čekali na správný trolejbus. Za chvíli mě David, jak se představil, oznámil, že už ho máme tady. Šel vedle nás, aby nepřekážel Xantíkovi a před trolejbusem mi řekl, že k řidiči mám 3 schody, dal mi ruku na madlo a nastoupil za námi.
A teď přijde to velké, ale moc milé překvapení.
Zeptal se mě, jestli vše udělal dobře a jestli jsem nebyla z jeho přítomnosti nervózní. Samozřejmě jsem ho pochválila a řekla mu, že jsem ráda, že jsme dnes potkali takového srdíčkového muže.
Jeho další slova mi vehnala slzy do očí. Řekl, že před lety, když ještě chodil do základní školy, jsem u nich byla na besedě a učila je, jak se chovat k nevidomým. A že si vše pamatuje a když vidí, že může pomoci, tak pomůže, to je prý jasné.
Řekl, že před lety, když ještě chodil do základní školy, jsem u nich byla na besedě a učila je, jak se chovat k nevidomým.
Na našich cestách potkáváme spousty lidí. Některá setkání jsou moc příjemná, některá normální a některá nezapomenutelná. Takové bylo i toto.
Slzičky mně tečou ještě teď, když pro vás píši tyto řádky a jsem moc ráda, že ty naše návštěvy u dětí mají smysl.
I když jen několik dětí, které dnes navštěvují základní školu, si bude pamatovat, jak se chovat k postiženým lidem, tak se podařilo rozsvítit malou jiskřičku na světě a to je přece to nejvíc…… to se mnou určitě všichni souhlasíte.
Dny plné laskavosti vám všem přeje Renata a Xanto
