Když mi před 19 lety přišla malá krabička a v ní moje první bílá hůl, nemohla jsem ji ani udržet v ruce. Balíček mi připadal hrozně studený a já nenašla odvahu ho rozbalit.
Tenkrát jsem byla pořádný sobec, protože jsem zásilku schovala do skříně, a když se Vašík ptal, jestli už mi hůl poslali, tvrdila jsem mu, že ne. Ten můj hodný syn mě všude vodil, stejně jako můj zlatý tatínek a přátelé.
Trvalo dlouho, než jsem otevřela skříň a s bušením srdce krabičku otevřela. Tehdy se mi klepaly ruce a hůl mi z klína spadla na zem a mě tekly slzy po tvářích, když jsem si uvědomovala, že tahle bílá hrůza bude mojí věrnou kamarádkou.
Když si vzpomenu, jak mi tenkrát bylo, tečou mi slzy po tvářích i dnes. Je to ale už dlouho. Dnes už se chlubím kámoškám, když si objednám novou. Stejně tak, jako se ony rády pochlubí třeba nedávno koupenou kabelkou.
Je to asi na světě tak zařízené, že všechno v našem životě má svůj čas, a každý z nás musí na určité věci dozrát, aby si je uměl užít naplno.
Včera jsem někde na cestách tu svoji bílou hrůzu někde zapomněla, a dnes jsem zjistila, že pohyb bez ní rozhodně není to pravé ořechové. Samozřejmě jsem po svém boku měla ty moje oči na čtyřech packách, ale nějak jsem nevěděla, co s pravou rukou.
Nemohla jsem si ťuknout, jak vysoký je obrubník, jak vysoké jsou schody, nebo najít, kde stojí odpadkový koš.
Před lety pro mě tahle věc byla něco, za co jsem se styděla. Dnes jsem se přesvědčila, že bílá hůl patří ke mně stejně tak, jako můj šikovný Xantík.
Tak mi držte pěsti, ať ji někdo někde najde a vrátí mi ji zpět. Jinak budu muset zajít k očnímu lékaři a zařídit si novou – ale to bych se zase měla čím pochlubit, že ano?
Co vám napsat na závěr? Snad jen, abyste nikdy nepřišli o to, co je pro váš život hodně důležité.
Mějte se jen fajnově!
Renata a Xanto
