Blíží se velká akce našeho spolku, a protože jsem dětem slíbila, že jim upeču perníkové medaile a přes den není čas a navíc je velké horko, nechávám si pečení vždy až na hodně pozdní večer, někdy i noc. Mám tu výhodu, že si k práci nemusím svítit, a tak otevřu okno, potichoučku mi hraje nějaké oblíbené CD a nikdo ani nepozná, co se u mě v kuchyni děje.
V pátek bylo už hodně po půlnoci, když jsem do trouby dávala poslední plech. Konečně jsem si na chvíli sedla a čekala, až bude dnešní pečení u konce. Vonělo to u nás kořením a i Xantík raději odešel na pelíšek do ložnice, protože i pro něj bylo té vůně nějak moc. Najednou se před domem na chodníku ozvaly hlasy nějakých mužů, tak jsem hudbu raději vypnula a čekala, až nastane zase ticho.
Pánové se evidentně vraceli z pátečního posezení u piva. Najednou jeden z nich řekl větu, které jsem se musela smát. Perníčky asi voněly až na chodníku, a dotyčný se zamyslel a pronesl: „Ty vole, já jsem asi fakt ožralej, protože tady cítím Vánoce.“
No, medaile se dopekly a i já jsem mohla jít za Xantem na svůj pelíšek a musela jsem se usmívat ještě v posteli, jak jsem pečením toho muže zmátla. Jestli si bude ráno něco pamatovat, to se už nedozvíme. Hlavní je, že mám upečeno. Teď už mě čeká jen zdobení, což bude v té mojí tmě dost velká zábava, a konečný výsledek bude nejspíš vypadat, jako by mi se zdobením pomáhal ten noční poutník. Děda mi ale vždy říkal, že snaha se cení, tak se do toho hned zítra dám.
Vy mě držte pěsti, a kdyby jste měli náhodou v pátek 21. 6. volno, tak si pro jednu medaili přijďte.
Najdete nás v Dobrušce, v místním parku.
Přejeme vám sluníčkové dny plné naděje.
Renata a Xanto